Proč noví zaměstnanci vydělávají více než ti, kteří jsou ve firmě 10 let? Firmy tím riskují ztrátu nejvěrnějších lidí
Deset let pracujete pro jednu firmu, znáte její procesy, odvádíte kvalitní práci a jste loajální. Pak zjistíte, že nový kolega na stejné pozici dostal o několik tisíc korun vyšší mzdu. Jak je to možné? Tento paradox se objevuje na pracovním trhu stále častěji. Proč firmy nabízejí nováčkům více než zkušeným zaměstnancům a co s tím můžete dělat?
Věrnost zaměstnavateli už nemusí znamenat finanční výhodu
Dlouhá léta byla loajalita vůči zaměstnavateli považována za jednu z největších pracovních ctností. Zaměstnanec, který ve firmě vydržel deset nebo patnáct let, získával zkušenosti, důvěru vedení a často také postupné zvyšování mzdy. Dnes však může být situace výrazně odlišná.
Představme si zaměstnance, který nastoupil do společnosti před deseti lety s nástupní mzdou 28 000 korun hrubého. Během následujících let mu zaměstnavatel pravidelně přidával, až se jeho mzda dostala na 39 000 korun. Zaměstnanec je spolehlivý, zná interní systémy, dokáže řešit složité problémy a často zaučuje nové kolegy.
Firma se následně rozhodne přijmout dalšího pracovníka na srovnatelnou pozici. Jenže na současném pracovním trhu zjistí, že za 39 000 korun vhodného kandidáta obtížně získá. Proto nabídne nástupní mzdu 45 000 korun.
Výsledek? Nový zaměstnanec, který se teprve seznamuje s pracovním prostředím, dostává o 6 000 korun měsíčně více než jeho zkušený kolega.
Rozdíl představuje 72 000 korun hrubého ročně. Přitom oba zaměstnanci mohou vykonávat stejnou nebo srovnatelně hodnotnou práci.
Uvedený příklad je modelový, ale ilustruje ekonomický mechanismus, který odborníci označují jako mzdovou kompresi a v některých případech jako mzdovou inverzi.
Mzdová komprese: Když trh předběhne firemní pravidla
Mzdová komprese nastává tehdy, když se rozdíly v odměňování mezi zaměstnanci s různou úrovní zkušeností, odpovědnosti nebo seniority výrazně zmenšují. Mzdová inverze pak označuje situaci, kdy méně zkušený nebo nově přijatý pracovník vydělává více než zaměstnanec, který má vyšší senioritu či odpovědnost.
Jednou z hlavních příčin je rozdílná rychlost, s jakou se vyvíjejí mzdy uvnitř firmy a na vnějším pracovním trhu.
Zatímco stávající zaměstnanci dostávají každoroční navýšení například o tři až pět procent, nástupní mzdy nových pracovníků mohou v některých profesích a obdobích růst podstatně rychleji.
Firma tak postupně vytváří dvě odlišné mzdové reality. Jednu pro zaměstnance, kteří již ve společnosti pracují, a druhou pro kandidáty, které potřebuje získat.
Z ekonomického hlediska je tento postup pochopitelný. Zaměstnavatel musí reagovat na aktuální cenu práce, jinak riskuje, že volnou pozici neobsadí. Problém však nastává ve chvíli, kdy stejnou tržní logiku neuplatňuje také na své stávající pracovníky.
Ti pak mohou oprávněně získat pocit, že jejich dlouholetá práce a zkušenosti nemají pro zaměstnavatele odpovídající finanční hodnotu.
Proč firmy raději zaplatí více nováčkovi, než aby přidaly zkušenému zaměstnanci?
Na první pohled může takové rozhodnutí působit nelogicky. Proč společnost investuje více peněz do člověka, jehož schopnosti ještě neměla možnost ověřit, zatímco zkušenému pracovníkovi odmítá zvýšit mzdu?
Odpověď souvisí především s firemním rozpočtováním, vyjednávací silou zaměstnanců a způsobem řízení lidských zdrojů.
1. Nového zaměstnance firma potřebuje získat, stávajícího považuje za jistotu
Při náboru zaměstnavatel soupeří s ostatními firmami. Uchazeč může mít několik pracovních nabídek a rozhodovat se podle mzdy, benefitů nebo pracovních podmínek.
Pokud chce společnost kvalitního kandidáta získat, musí často nabídnout konkurenceschopné finanční ohodnocení.
U stávajícího zaměstnance je situace jiná. Zaměstnavatel může předpokládat, že pracovník zůstane i bez výrazného navýšení mzdy.
Dlouholetí zaměstnanci totiž často nechtějí měnit známé prostředí, opouštět kolektiv nebo podstupovat nejistotu spojenou s nástupem do nové společnosti.
Tato stabilita je pro zaměstnavatele výhodná. Zároveň však může oslabovat vyjednávací pozici zaměstnance.
2. Zvýšení mzdy jednomu zaměstnanci může spustit řetězovou reakci
Představme si firmu, která zaměstnává dvacet pracovníků na podobných pozicích.
Pokud jednomu z nich zvýší mzdu o 5 000 korun, může tím vyvolat požadavky dalších zaměstnanců na obdobné navýšení.
Kdyby společnost přidala všem dvaceti pracovníkům stejnou částku, její přímé mzdové náklady by vzrostly o 100 000 korun měsíčně, tedy o 1,2 milionu korun ročně. K tomu je nutné připočítat zákonné odvody zaměstnavatele.
Naproti tomu vyšší nástupní mzda jednoho nového zaměstnance představuje pro firmu podstatně menší okamžitý výdaj.
Z krátkodobého rozpočtového hlediska tak může být jednodušší nabídnout nováčkovi více peněz než plošně upravovat odměňování stávajících pracovníků.
Takové rozhodnutí však nemusí být ekonomicky výhodné v dlouhodobém horizontu.
3. Firmy často pracují se zastaralými mzdovými tabulkami
V některých organizacích se mzdy stávajících zaměstnanců upravují podle interních pravidel, rozpočtových limitů nebo výsledků každoročního hodnocení.
Nástupní mzdy nových pracovníků se však stanovují podle aktuální situace na trhu.
Pokud zaměstnavatel pravidelně neporovnává interní odměňování s tržními mzdami, může mezi těmito dvěma systémy postupně vznikat značný rozdíl.
Nejde přitom vždy o vědomou snahu znevýhodnit dlouholeté zaměstnance. Někdy je příčinou nedostatečně nastavený systém řízení odměňování.
To ovšem nic nemění na negativních důsledcích, které může takový systém přinášet.
Loajalita může mít překvapivě vysokou finanční cenu
Zaměstnanci, kteří pravidelně sledují pracovní nabídky a jsou ochotni změnit zaměstnavatele, mají zpravidla lepší přehled o své aktuální tržní hodnotě.
Naopak pracovníci, kteří zůstávají mnoho let ve stejné společnosti, mohou postupně ztratit kontakt s tím, jaké mzdy nabízí konkurence.
Rozdíl nemusí být patrný během jednoho nebo dvou let. V delším období se však může výrazně prohloubit.
Představme si dva zaměstnance se stejnou počáteční mzdou 35 000 korun. První zůstává deset let ve stejné společnosti a jeho mzda každoročně roste o tři procenta. Druhý mění zaměstnavatele a díky tomu dosahuje v průměru pětiprocentního ročního růstu mzdy.
Po deseti letech by první zaměstnanec vydělával přibližně 47 000 korun měsíčně, zatímco druhý přibližně 57 000 korun.
Rozdíl by činil téměř 10 000 korun měsíčně.
Jde samozřejmě o ilustrativní výpočet, nikoliv o univerzální pravidlo. Změna zaměstnání automaticky nezaručuje vyšší mzdu a vývoj odměňování závisí na profesi, regionu, ekonomické situaci i individuálních schopnostech.
Příklad však ukazuje, jak významný dopad mohou mít i relativně malé rozdíly v tempu růstu mzdy.
Zaměstnanec, který pravidelně neověřuje svou hodnotu na pracovním trhu, může dlouhodobě přicházet o značné finanční prostředky, aniž by si to uvědomoval.
Je spravedlivé, aby nováček vydělával více než zkušený pracovník?
Odpověď není jednoznačná.
Samotná délka zaměstnání totiž automaticky neznamená vyšší pracovní výkon, větší odpovědnost ani vyšší ekonomickou hodnotu práce.
Nový zaměstnanec může do společnosti přinést specializované znalosti, zkušenosti s moderními technologiemi nebo schopnosti, které firma naléhavě potřebuje.
V takovém případě může být vyšší mzda objektivně odůvodnitelná.
Problém však nastává tehdy, pokud dva zaměstnanci vykonávají stejnou práci, mají srovnatelnou odpovědnost a dosahují podobných výsledků, ale jejich odměňování se výrazně liší pouze podle okamžiku nástupu do firmy.
Taková situace může být nejen demotivující, ale za určitých okolností také právně problematická.
Český zákoník práce vychází ze zásady, že za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty přísluší zaměstnancům u stejného zaměstnavatele stejná mzda, plat nebo odměna z dohody.
Při posuzování srovnatelnosti práce se přihlíží zejména k její složitosti, odpovědnosti, namáhavosti, pracovním podmínkám, pracovní výkonnosti a dosahovaným výsledkům.
Rozdílné odměňování tedy může být legitimní, musí však existovat relevantní a obhajitelné důvody.
Samotný fakt, že nový zaměstnanec požadoval při pohovoru vyšší mzdu, nemusí být dostatečným důvodem pro rozdílné odměňování skutečně stejné práce.
Zaměstnavatelé by proto měli pravidelně kontrolovat nejen konkurenceschopnost nástupních mezd, ale také vnitřní spravedlnost celého systému odměňování.
Kolik firmu skutečně stojí odchod zkušeného zaměstnance?
Jedním z největších paradoxů firemního odměňování je skutečnost, že společnosti někdy odmítají zvýšit mzdu zkušenému pracovníkovi o několik tisíc korun, ale následně vynaloží výrazně vyšší částku na jeho nahrazení.
Odchod dlouholetého zaměstnance totiž neznamená pouze nutnost zveřejnit nový pracovní inzerát.
Zaměstnavatel musí počítat s časem personalistů, výběrovými pohovory, administrativou, zaškolením a případně také s náklady na externí náborovou agenturu.
Významnou položkou může být rovněž ztráta produktivity.
Nový pracovník potřebuje určitý čas, aby se seznámil s interními procesy, pracovními postupy a specifiky společnosti. V některých profesích může dosažení plné samostatnosti trvat několik měsíců.
Pokud navíc odcházející zaměstnanec disponoval důležitými znalostmi, které nejsou dostatečně zdokumentované, může firma přijít o cenné interní know-how.
Uvažujme modelovou situaci, kdy zaměstnavatel odmítne zkušenému pracovníkovi zvýšit mzdu o 4 000 korun měsíčně.
Roční navýšení hrubé mzdy by představovalo 48 000 korun. Při započtení běžných zákonných odvodů zaměstnavatele by dodatečný roční náklad činil přibližně 64 000 korun.
Pokud však pracovník odejde a nábor jeho nástupce spolu se zaškolením a dočasným poklesem produktivity stojí například 120 000 korun, firma může během krátké doby vynaložit výrazně více prostředků, než kolik by ji stálo původně požadované navýšení mzdy.
Částka 120 000 korun je zde pouze modelovým předpokladem. Skutečné náklady na nahrazení zaměstnance se mezi jednotlivými profesemi výrazně liší.
Z ekonomického hlediska by proto zaměstnavatelé měli při rozhodování o mzdách posuzovat nejen okamžité náklady, ale také riziko ztráty zkušených pracovníků.
Pocit nespravedlnosti může být nebezpečnější než samotná nízká mzda
Výše mzdy není jediným faktorem, který ovlivňuje pracovní spokojenost.
Důležitou roli hraje také to, zda zaměstnanec považuje své odměňování za spravedlivé.
Tento princip vysvětluje například Adamsova teorie spravedlnosti, podle níž lidé porovnávají poměr svého pracovního přínosu a získaných odměn s ostatními.
Pokud zaměstnanec zjistí, že jeho nový kolega dostává za srovnatelnou práci výrazně více peněz, může začít přehodnocovat svůj vztah k zaměstnavateli.
Často nejde pouze o samotnou finanční částku.
Dlouholetý pracovník může mít pocit, že společnost nedoceňuje jeho zkušenosti, spolehlivost ani dosavadní výsledky.
Takové vnímání může postupně vést ke snížení motivace, menší ochotě vykonávat práci nad rámec povinností nebo k aktivnímu hledání jiného zaměstnání.
V některých případech se negativní atmosféra přenáší také na ostatní členy týmu.
Firma pak může čelit situaci, kdy vyšší mzdou úspěšně získá jednoho nového zaměstnance, ale současně oslabí motivaci několika dlouholetých pracovníků.
Jak zjistit, zda jste ve své práci podhodnoceni?
Prvním krokem by mělo být objektivní porovnání vlastní mzdy s aktuální situací na pracovním trhu.
Zaměstnanec by se neměl spoléhat pouze na informace od kolegů nebo na obecné představy o tom, kolik by měl vydělávat.
Důležité je porovnávat skutečně srovnatelné pracovní pozice.
Stejný název pozice totiž nemusí znamenat stejnou náplň práce. Rozdíly mohou vznikat například v rozsahu odpovědnosti, požadované odbornosti, vedení lidí, směnném provozu nebo regionu.
Relevantní informace lze získat z pracovních inzerátů, mzdových průzkumů nebo veřejně dostupných statistik.
Na pracovním portálu Worket.cz mohou uchazeči sledovat aktuální nabídky zaměstnání a porovnávat zveřejněné mzdové podmínky jednotlivých pozic.
Pokud zjistíte, že konkurence nabízí za srovnatelnou práci výrazně vyšší mzdu, nemusí to automaticky znamenat, že vás současný zaměstnavatel záměrně podhodnocuje.
Je to však důvod k tomu, abyste svou situaci začali aktivně řešit.
Jak požádat o zvýšení mzdy a nepoškodit vztah se zaměstnavatelem?
Zjištění, že nový kolega vydělává více, může přirozeně vyvolat rozhořčení. Emotivní konfrontace však zpravidla není nejúčinnější cestou k dosažení vyššího ohodnocení.
Mnohem lepší strategií je připravit si konkrétní argumenty.
Zaměstnanec by měl dokázat vysvětlit, jakou hodnotu firmě přináší, jaké výsledky dosahuje a jak se během posledních let změnila jeho odpovědnost.
Důležité jsou také informace o aktuálních tržních mzdách.
Místo argumentu „Nový kolega bere více než já“ může být účinnější například následující formulace:
„Ve společnosti pracuji deset let, dlouhodobě plním stanovené cíle a podílím se na zaškolování nových zaměstnanců. Zároveň jsem si ověřil, že aktuální tržní ohodnocení srovnatelných pozic je vyšší než moje současná mzda. Rád bych proto otevřel diskusi o úpravě svého finančního ohodnocení.“
Takový přístup přesouvá rozhovor od osobních emocí ke konkrétním pracovním výsledkům a ekonomickým argumentům.
Pokud zaměstnavatel navýšení odmítne, je vhodné požádat o vysvětlení a zjistit, za jakých podmínek by bylo možné mzdu v budoucnu upravit.
Jestliže však firma dlouhodobě odmítá odměňování přehodnotit a zaměstnanec má prokazatelně lepší možnosti na trhu, může být změna zaměstnání racionálním rozhodnutím.
Co by měly změnit samotné firmy?
Zaměstnavatelé by neměli čekat, až jejich nejzkušenější pracovníci přijdou s výpovědí.
Moderní řízení odměňování by mělo zahrnovat pravidelné porovnávání interních mezd s tržními podmínkami a systematické vyhodnocování rozdílů mezi jednotlivými zaměstnanci.
Zvláštní pozornost si zaslouží situace, kdy firma výrazně zvyšuje nástupní mzdy nových pracovníků.
V takovém okamžiku by měla zároveň prověřit, zda obdobnou úpravu nepotřebují také stávající zaměstnanci na srovnatelných pozicích.
Důležitá je rovněž transparentnost pravidel odměňování.
Zaměstnanci nemusí znát přesnou mzdu každého kolegy, měli by však rozumět tomu, podle jakých kritérií se jejich finanční ohodnocení stanovuje a jaké možnosti mají pro jeho zvýšení.
Evropská legislativa navíc postupně posiluje požadavky na transparentnost odměňování. Směrnice Evropské unie 2023/970 se zaměřuje především na prosazování zásady stejné odměny pro ženy a muže za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty. Členské státy měly povinnost přijmout příslušná transpoziční opatření do 7. června 2026.
Konkrétní povinnosti českých zaměstnavatelů je nutné posuzovat podle aktuálně účinné národní právní úpravy.
Z dlouhodobého hlediska však není důležité pouze splnění zákonných požadavků. Spravedlivě nastavené odměňování může pomáhat stabilizovat pracovní týmy, snižovat fluktuaci a posilovat důvěru zaměstnanců ve vedení společnosti.
Měli byste po deseti letech změnit zaměstnavatele?
Změna zaměstnání není univerzálním řešením.
Vyšší mzda může být lákavá, ale při rozhodování je nutné zohlednit také pracovní prostředí, stabilitu společnosti, dojíždění, flexibilitu, benefity a možnosti profesního rozvoje.
Zaměstnanec, který má kvalitního nadřízeného, dobrý kolektiv a vyhovující pracovní podmínky, nemusí automaticky získat lepší celkovou životní situaci pouze tím, že přejde ke konkurenci za několik tisíc korun navíc.
Na druhou stranu by dlouholetá loajalita neměla být důvodem k rezignaci na odpovídající finanční ohodnocení.
Pravidelné sledování pracovního trhu neznamená, že zaměstnanec musí okamžitě podat výpověď.
Znamená pouze, že si udržuje přehled o své profesní hodnotě a možnostech.
A právě tento přehled může být zásadní při vyjednávání o mzdě.
Závěr: Největší chybou firem je považovat věrné zaměstnance za samozřejmost
Rozdílné odměňování nových a dlouholetých zaměstnanců není vždy důsledkem nespravedlnosti nebo špatného úmyslu. Často vzniká kombinací tržních tlaků, zastaralých mzdových systémů a krátkodobého finančního rozhodování.
Pro zaměstnance však může být velmi demotivující, pokud zjistí, že jejich zkušenosti a loajalita mají nižší finanční hodnotu než ochota nového kandidáta nastoupit do společnosti.
Firmy by si měly uvědomit, že získat nového pracovníka je pouze první část úspěšného personálního řízení. Stejně důležité je udržet ty, kteří již prokázali své schopnosti a přispívají k fungování společnosti.
Zaměstnanci by naopak měli pravidelně sledovat vývoj mezd, rozvíjet své dovednosti a nebát se otevřeně jednat o odpovídajícím ohodnocení.
Deset let věrnosti jedné firmě by nemělo automaticky znamenat vyšší mzdu. Rozhodně by však nemělo znamenat, že zaměstnanec zůstane finančně pozadu jen proto, že neměl důvod odejít.
A možná právě zde se skrývá největší paradox současného pracovního trhu: zaměstnavatelé často hledají loajální pracovníky, ale svým systémem odměňování mohou motivovat ty nejlepší k odchodu.
Hledáte práci s lepším finančním ohodnocením?
Prohlédněte si aktuální pracovní nabídky na www.worket.cz nebo si vytvořte zdarma online životopis. Dejte zaměstnavatelům možnost objevit vaše zkušenosti a nabídnout vám pracovní příležitost odpovídající vašim schopnostem.
(POZN.: Pro generování obsahu článku mohla být použita AI)